O víře
Pravoslavná víra - cesta setkání s Kristem v Jeho církvi
Co je pravoslavná víra
Pravoslaví (řecky ORTHODOXIA) znamená doslova „pravá oslava Boha". Pro ty, kdo ji vyznávají, je cestou života, kterou založil Ježíš Kristus. Jako živý organismus ji vytvářejí ti, kteří v Něho věří a následují Jeho učení.
Pravoslavná církev byla založena v den svaté Padesátnice, kdy Svatý Duch sestoupil na apoštoly. K nám ji přinesli svatí Cyril a Methoděj z Řecké Soluně ve druhé polovině 9. století. Tito věrozvěstové nejen přeložili liturgické texty do staroslověnštiny, ale také položili základy pro rozvoj pravoslaví v našich zemích.
Pravoslavná víra není pouze souborem dogmat a pravidel, ale živým vztahem s Bohem. Je to cesta proměny, na které se člověk postupně přibližuje k Bohu a stává se více podobným Kristu. Tato cesta vyžaduje nejen víru, ale také pokání, modlitbu, půst a účast na životě církevního společenství.
Základy víry
Pravoslavné křesťanství je založeno na Svaté Tradici a Svatém Písmu, které tvoří nerozlučnou jednotu. Svatá Tradice není pouhým předáváním starých zvyků, ale živým proudem duchovní zkušenosti, který protéká církví od dob apoštolů až po současnost.
Svaté Písmo (Bible) je nejpřednější dílo svaté tradice a obsahuje 66 knih Starého a Nového zákona. Pravoslavná církev přijímá také deuterokanonické knihy. Svaté Písmo je slovo Boží a bylo sepsáno lidmi vedenými a inspirovanými Svatým Duchem, ale jeho správné pochopení vyžaduje vedení církve a svatých Otců.
Svatí Otcové církve - jako jsou svatý Jan Zlatoústý, svatý Basil Veliký, svatý Řehoř Naziánský a mnoho dalších - svými spisy a životem osvětlili pravdy víry. Jejich učení není něčím novým, ale věrným výkladem apoštolské tradice pro svou dobu.
Sedm všeobecných sněmů (325-787 n.l.) definovalo základní dogmata pravoslavné víry, zejména učení o Nejsvětější Trojici a o dvou přirozenostech Ježíše Krista. Tato rozhodnutí jsou pro pravoslavné křesťany závazná a nepřekročitelná.
Nejsvětější Trojice
Pravoslavná církev učí o jediném Bohu, který se zjevil jako Nejsvětější Trojice - Otec, Syn a Duch Svatý. Toto není tři bohové, ale jeden Bůh ve třech osobách (hypostasích), které sdílejí jednu společnou božskou podstatu (úsii).
Bůh Otec je pramenem Božství, nezrozený a bez počátku. Je to On, kdo posílá Syna na spásu světa a dává Ducha Svatého. Otec je neviditelný a nepřístupný, ale zjevuje se skrze Syna v Duchu Svatém.
Syn (Ježíš Kristus) je od věčnosti zrozen z Otce, je 'Světlo ze Světla, Bůh pravý od Boha pravého'. Není stvořen, ale zrozen, což znamená, že má tutéž božskou podstatu jako Otec. Ve vtělení se stal člověkem, aniž by přestal být Bohem.
Duch Svatý od věčnosti vychází z Otce (nikoliv z Otce i Syna, jak učí západní křesťanství). Je to Duch pravdy, který posvěcuje, oživuje a vede církev. Působí v svátostech, v modlitbě a v celém duchovním životě věřících.
Trojice není matematická záhada, ale tajemství lásky. Bůh není osamělý panovník, ale společenství dokonalé lásky mezi třemi osobami. Tato láska se rozlévá do stvoření a zve i nás k účasti na božském životě.
Ježíš Kristus - Bohočlověk
Ježíš Kristus je věčný Boží Syn, druhá osoba Nejsvětější Trojice, který se stal člověkem. Chalkedonský sněm (451 n.l.) definoval, že v Kristu jsou sjednoceny dvě přirozenosti: božská a lidská, 'neodděleně, nerozlučně, nepromíseně a neproměnně'.
Kristus je pravý Bůh - má všechny božské vlastnosti: všemohoucnost, vševědoucnost, věčnost. Zároveň je pravý člověk - má lidské tělo, lidskou duši, lidskou vůli. Není to polovina Boha a polovina člověka, ale plně Bůh a plně člověk v jedné osobě.
Vtělení není jen historickou událostí, ale pokračujícím tajemstvím. Kristus se nestal člověkem jen dočasně, ale navždy. I po vzkříšení a nanebevstoupení zůstává Bohočlověkem, naším věčným prostředníkem mezi Bohem a lidmi.
Svým vtělením, životem, smrtí na kříži a slavným vzkříšením Kristus jednou provždy přemohl moc smrti a ďábla. Vstal nejen sám pro sebe, ale jako nový Adam zlomil pouta smrti, jež držela v zajetí celé lidstvo. Jeho vzkříšení není jen důkazem jeho božství, ale zárukou našeho vlastního vzkříšení.
Kristus je nejen Spasitel, ale také Učitel a Král. Jeho učení v evangeliích ukazuje cestu k věčnému životu. Jeho královská moc se projevuje ne v pozemské síle, ale v lásce, která přemáhá zlo a smrt.
Spása a theosis
Spása v pravoslavném pojetí není jen právním aktem odpuštění hříchů, ale skutečnou proměnou člověka. Uskutečňuje se jako synergie - spolupráce mezi Boží milostí a lidskou svobodnou vůlí. Bůh nabízí spásu všem, ale člověk ji musí svobodně přijmout.
Hřích není jen porušením božího zákona, ale nemocí duše, která odděluje člověka od Boha. Spása je tedy uzdravením této nemoci, obnovením původního stavu člověka jako obrazu Božího. Tento proces začíná křtem a pokračuje celý život.
Cílem křesťanského života je theosis neboli zbožštění - aby se člověk stal 'účastníkem božské přirozenosti' (2 Petr 1,4). Toto není panteistické splývání s Bohem, ale účast na Boží milosti a slávě při zachování lidské přirozenosti.
Svatý Atanáš Alexandrijský to vyjádřil slovy: 'Bůh se stal člověkem, aby člověk mohl být zbožštěn.' Zbožštění není dosažení božské podstaty (to je nemožné), ale účast na božských energiích - na Boží lásce, světle, pokoji a radosti.
Tato proměna se děje postupně skrze modlitbu, půst, účast na svátostech, čtení Písma, skutky lásky a celkové následování Krista. Je to celoživotní proces, který bude dokončen až v eschatologické budoucnosti.
Církev jako Tělo Kristovo
Pravoslavná církev je chápána jako duchovní Tělo Kristovo, mystické společenství všech, kdo věří v Krista. Všichni pokřtění pravoslavní křesťané jsou členy tohoto jednoho Těla, jehož neviditelnou hlavou je sám Kristus.
Církev má dvě dimenze: viditelnou a neviditelnou. Viditelná církev zahrnuje všechny pokřtěné křesťany na zemi s jejich hierarchií, chrámami a institucemi. Neviditelná církev je mystické společenství všech svatých v nebi i na zemi.
Církev tvoří společenství nejen současných věřících na zemi, ale i všech spravedlivých duší, které zemřely v jednotě s Kristem. Zahrnuje tedy i zesnulé svaté, mučedníky, spravedlivé a anděly. Toto společenství se nazývá 'církev triumfující'.
Pravoslavná církev se chápe jako 'jedna, svatá, katolická (všeobecná) a apoštolská'. Jednota spočívá ve společné víře a svátostech. Svatost je darem Ducha Svatého. Katoličnost znamená úplnost a univerzálnost. Apoštolskost zajišťuje kontinuitu s původní církví.
Hierarchie církve (biskupové, kněží, jáhni) není mocenskou strukturou, ale službou společenství. Biskup je nástupcem apoštolů a strážcem pravé víry ve své eparchii. Kněží jsou jeho spolupracovníky při správě svátostí a pastoraci věřících.
Laici nejsou pasivními příjemci, ale aktivními účastníky života církve. Každý pokřtěný křesťan má svůj podíl na kněžském, prorockem a královském úřadu Kristově. Mnozí laici dosáhli svatosti a jsou uctíváni jako svatí.
Svátosti (svaté tajiny)
Pravoslavná církev uznává sedm hlavních svátostí, i když ve skutečnosti celý život církve je prostoupen posvátnem. Svátosti jsou viditelná znamení neviditelné Boží milosti, skrze která Bůh působí v životě věřících.
Každá svátost má svou viditelnou stránku (materii a formu) a neviditelnou stránku (milost). Účinnost svátosti nezávisí na hodnosti toho, kdo ji uděluje, ale na víře církve a působení Ducha Svatého. Svátosti nejsou jen symboly, ale skutečně zprostředkovávají to, co označují.
Svátost znovuzrození a vstupu do církve
Křest je 'branou' do křesťanského života a podmínkou pro přijetí ostatních svátostí. Provádí se trojím ponořením do vody ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Skrze křest je člověk osvobozen od prvotního hříchu a všech osobních hříchů. Stává se novým stvořením, členem Kristova těla a dědicem věčného života.
Pravoslavná církev praktikuje křest dětí i dospělých. U dětí se spoléhá na víru rodičů a kmotrů, kteří se zavazují k křesťanské výchově dítěte.
Křest je neopakovatelný - vtiskuje do duše nezmazatelné znamení příslušnosti ke Kristu. I když člověk později odpadne od víry, křest zůstává platný.
Pečeť daru Ducha Svatého
Myropomazání se uděluje ihned po křtu a je jeho doplněním. Pokřtěný je pomazán svatým myrem (olejem) na čele, očích, nozdrách, ústech, uších, hrudi, rukou a nohou.
Tato svátost uděluje dary Ducha Svatého a posiluje křesťana k duchovnímu boji proti hříchu. Je to pravoslavný ekvivalent západního biřmování.
Svaté myro je připravováno z mnoha vonných látek a je posvěcováno patriarchou nebo metropolitou. Symbolizuje 'vůni Kristovu' a rozmanitost darů Ducha.
Myropomazání dává křesťanovi právo a povinnost účastnit se plně života církve, včetně přijímání svatého přijímání.
Ústřední svátost - Tělo a Krev Kristova
Eucharistie je srdcem pravoslavného života. Během božské liturgie se chléb a víno skutečně proměňují v Tělo a Krev Ježíše Krista, i když si zachovávají vzhled chleba a vína.
Tato proměna se nazývá 'transsubstanciace' nebo 'metabolé'. Není to jen symbolické připomínání, ale skutečná přítomnost Krista. Věřící přijímají Krista celého - tělo, krev, duši i božství.
Pravoslavní přijímají pod obojí způsobou - chléb namočený ve víně se podává lžičkou. Před přijímáním je nutné se připravit postem, modlitbou a svatou zpovědí.
Eucharistie spojuje věřící nejen s Kristem, ale i mezi sebou. Tvoří z nich jedno tělo, jednu rodinu Boží. Je to předchutnávka nebeské hostiny v Božím království.
Odpuštění hříchů po křtu
Pokání je svátost uzdravení duše od hříchů spáchaných po křtu. Skládá se z lítosti nad hříchy, vyznání před knězem, rozhřešení a zadostiučinění.
Kněz při zpovědi jedná jako lékař duše a svědek Božího milosrdenství. Není soudcem, ale prostředníkem mezi kajícníkem a Bohem. Zpovědní tajemství je absolutní.
Pravá lítost musí zahrnovat nejen smutek nad hříchy, ale i pevné předsevzetí se polepšit. Bez tohoto předsevzetí není pokání platné.
Zadostiučinění (epitimie) není trestem, ale léčebným prostředkem. Může zahrnovat modlitby, půst, almužnu nebo jiné zbožné skutky podle rady duchovního otce.
Požehnání svazku muže a ženy
Manželství je svátost, která posvěcuje svazek mezi mužem a ženou a dává jim milost k věrnému a plodnému soužití. Je obrazem sjednocení Krista s církví.
Pravoslavná církev považuje manželství za nerozlučné, ale v určitých případech (nevěra, opuštění) připouští rozvod a druhé manželství jako 'ekonomii' - shovívavost vůči lidské slabosti.
Manželský obřad se skládá ze zásnub a korunovace. Novomanželé jsou korunováni jako král a královna svého domova a přijímají požehnání k plození a výchově dětí.
Cílem křesťanského manželství není jen osobní štěstí, ale vzájemné posvěcování manželů a výchova dětí v křesťanské víře. Rodina je 'domácí církví'.
Ustanovení služebníků církve
Svěcení uděluje milost a moc k výkonu duchovního úřadu v církvi. Rozlišují se tři stupně: jáhen, kněz (presbyter) a biskup. Každý stupeň má své specifické úkoly.
Jáhni pomáhají při liturgii a starají se o chudé a potřebné. Kněží mohou sloužit všechny svátosti kromě svěcení. Biskupové jsou nástupci apoštolů a mohou udělovat všechny svátosti.
Svěcení vtiskuje do duše nezmazatelné znamení a je neopakovatelné. Svěcenec se stává 'alter Christus' - jiným Kristem, který jedná jeho jménem a mocí.
V pravoslavné církvi se mohou ženit jáhni a kněží před svěcením, ale ne po něm. Biskupové musí být celibátní, obvykle se vybírají z řad mnichů.
Uzdravení duše i těla
Tato svátost se uděluje těžce nemocným nebo starým lidem k posílení v nemoci a přípravě na smrt. Není to jen 'poslední pomazání', ale svátost uzdravení.
Nemocný je pomazán svatým olejem na čele, tvářích, hrudi, rukou a nohou za modliteb o uzdravení. Svátost může udělit jeden kněz, ale tradičně ji uděluje sedm kněží.
Účinky svátosti zahrnují odpuštění hříchů, posílení duše, někdy i tělesné uzdravení, pokud je to ku prospěchu spásy. Připravuje na důstojné přijetí smrti.
V některých pravoslavných církvích se tato svátost uděluje všem věřícím během Svatého týdne jako duchovní očista a příprava na Velikonoce.
Liturgie a duchovní život
Život pravoslavných křesťanů se soustředí kolem bohoslužby, která není jen soukromou zbožností, ale společným dílem celé církve. Liturgie (z řeckého 'leitourgia' = veřejná služba) je službou Bohu i bližním.
Srdcem liturgického života je slavení nedělní božské liturgie svatého Jana Zlatoústého nebo svatého Basila Velikého. Tyto liturgie se vyvinuly v prvních stoletích křesťanství a zachovávají apoštolskou tradici.
Liturgický rok začíná 1. září a je rozdělen do několika období: Vánoční cyklus (Advent, Vánoce, Zjevení Páně), Velikonoční cyklus (Půst, Svatý týden, Velikonoce, Padesátnice) a období 'per annum'.
Středobodem liturgického roku jsou Velikonoce (Pascha) - svátek Vzkříšení Páně, největší svátek křesťanstva. Pravoslavní mu tradičně přikládají mimořádný důraz. Velikonoční vigilie je nejkrásnější a nejdůležitější bohoslužbou roku.
Denní modlitby zahrnují večerní, ranní a polední bohoslužby. Mnozí věřící se modlí Ježíšovu modlitbu ('Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným') jako formu kontemplativní modlitby.
Půst není jen dietním omezením, ale duchovním cvičením zahrnujícím modlitbu, almužnu a sebeovládání. Hlavní půsty jsou: Velikonoční (7 týdnů), Vánoční (40 dní), Petrův a Pavlův, Mariánský a středy a pátky.
Věčný život a poslední věci
Pravoslavná církev učí, že Kristus na konci času opět slavně přijde (Druhý příchod neboli Parúzie), nastane všeobecné vzkříšení mrtvých a poslední soud. Tato událost ukončí současný věk a zahájí věčnost.
Mezi smrtí a vzkříšením duše pokračují v existenci v předběžném stavu. Spravedlivé duše zakouší předchutnávku nebeské blaženosti, zatímco hříšné duše trpí v očistci nebo pekle. Tento stav není definitivní až do posledního soudu.
Všeobecné vzkříšení bude znamenat obnovení jednoty duše a těla. Vzkříšená těla budou proměněná a oslavená, podobná Kristovu vzkříšenému tělu. Budou to skutečná těla, ale osvobozená od omezenosti současného života.
Poslední soud nebude jen právním aktem, ale zjevením pravdy o každém člověku. Kristus bude soudit podle skutků lásky a milosrdenství. Kritériem bude odpověď na otázku: 'Co jste učinili nejmenšímu z mých bratří?'
Nebe není nudná nečinnost, ale nekonečná dynamická účast na Boží slávě - věčné divení se a radostné přibližování k Bohu. Bude to stav dokonalého společenství s Bohem a se všemi svatými.
Peklo není místo mučení, ale stav definitivního odmítnutí Boha. Je to 'druhá smrt' - věčné odloučení od zdroje života a lásky. Pravoslavná teologie zdůrazňuje, že Bůh nikoho do pekla neposílá - člověk si ho volí sám.
Očistec v pravoslavném pojetí není třetím místem, ale procesem očišťování, který může probíhat jak v tomto životě, tak po smrti. Modlitby za zemřelé a liturgie za ně mohou pomoci v tomto procesu.
Nicejsko-cařihradské vyznání víry
Úplné vyznání pravoslavné víry sestavené svatými Otci na 1. všeobecném sněmu v Niceji (325 n.l.) a 2. všeobecném sněmu v Cařihradu (381 n.l.)
Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.
I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce narozeného přede všemi věky; Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jedné bytosti s Otcem; skrze něhož vše učiněno jest;
jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny a člověkem se stal;
jenž za nás ukřižován jest pod Pontským Pilátem, trpěl i pohřben jest;
a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem;
vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce;
a zase přijde se slávou soudit živých i mrtvých, jehož království nebude konce.
I v Ducha svatého, Pána, oživujícího, jenž od Otce pochází a s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest a mluvil skrze proroky.
I v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev.
Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.
Očekávám z mrtvých vzkříšení
a život věku budoucího. Amen.
Pozvání k bohoslužbě
Srdečně Vás zveme k účasti na pravoslavných bohoslužbách, kde můžete zakusit krásu a hloubku pravoslavné víry. Přijďte a poznejte Krista v Jeho církvi. Naše brány jsou otevřené všem, kdo hledají Boha.